Kterak jsem byl přítomen na bohumilém čtení Křižkovského umělců.

Je půl deváté, Zlatá růže (roztomilá, malá čajovna s hedvábným stropem, nenápadně schovaná průchodem na dvorku na ulici Lidická) se už rychle zaplňuje. Přišli jsme právě v čas, jinak bychom si vůbec nesedli. A ani tak to nešlo, aniž bychom museli požádat skupinku bývalých oktavánek o malé uskrovnění.

Snímám ruksak, kabát, druhý kabát, svetr a rozhlížím se po lokálu. Vidím tu několik absolventů, jednoho dva stávající studenty a studentky, zástupce školního učitelstva, ale také asi jednou tolik naprosto mi cizích lidí.

A o co tady jde? Všichni jsme se tu sešli na velmi bohulibé akci několika spolužáků - bývalých chovanců našeho ústavu. Tři básníci, nebo bych měl radši - v rámci genderové rovnoprávnosti - upřesnit: dvě básnířky a jeden básník (nebo jeden básník a dvě básnířky?), se rozhodli vzájemně se podpořit ve svých literárních ambicích a společně si zařídit autorské čtení. Program byl doplněn hudebním doprovodem Míši Osičkové na flétnu s bratrem Petrem na violoncello. Toliko byste se dočetli na pozvánce.

V devět hodin už se lidé do čajovny šourali po jednom, většina diváctva byla rozmístěna, převážně na polštářích kolem malých přízemních stolečků, někteří u stolků podél zdi, a popíjela z keramických setů čaj.

Honza Krajčirovič, onen básník-muž a spolupořadatel akce se ujal slova. Všechny hřmotně přivítal svým oblíbeným uvaděčským stylem, zároveň vzdal holt Křižkovskému instututu a představil své kolegyně Krisťu Hvíždovou a Romču Švachovou. Uctivými slovy uvedl musikanty Osičkovi a pak nám vysvětlil, že v první části rozpůleného programu nás svou tvorbou obšťastní děvčata, pak bude dvacet minut čuro-kuřopauza a pak, zakončil dramatickým crescendem, přijde on. Zazněl potlesk, Krája si sedl na zem a uvolnil místo Romči, která z vyvýšeného stupínku začala předčítat svou první krátkou povídku.

Děvčata se střídala ve čtení, jednou čajovnu protínal Romanin hlas, jasný a zřetelný, nebála se tu ubrat, tu přidat, tu zařvat, v pravém divadelním duchu. Několikrát jsem zavřel oči a jen ji nechal v mysli malovat obrazy. O chvilku později to byla Krisťa, která dramaticky rozplétala své emotivní verše, dramaticky a přitom jemně, s hlasem Titánie nebo možná Ofélie.

Večer se vinul jak stuha, děvčata nám všem vykreslovala do myslí jemně vykonstruované, barvité situace, jejich vyprávění podkreslilo tu odkašlání někoho z diváků, tu zvuk pokládaného hrníčku na podnos nebo bublání z vodní dýmky. Romča si zakládala na vtipných, svižných fejetonech, na povídách ze života, psaných odhlehčeným stylem, v něčem jak Jerome K. Jerome, v něčem jak Karel Čapek. Krisťa tkala svou křehkou, láskyplnou poesii, člověk často jako by se rozpíjel v jejích slovech, v delikátních podzimních verších. Mezi vstupy jsme přenášeli naši pozornost z jedné strany místnosti na druhý, kde stáli Osičkovi a podkreslovali atmosféru pěkně sehranými mikroskladbami, pak zase zpět na slečny předčítající z velikých sloh.

V jednu chvíli byl program přerušen, aby se místnost provětrala (když byl zapnutý větrák, člověk jakoby se najednou ocitnul v šachtě metra - takový to byl rámus) a aby si číšníci na moment odpočinuli, poté bylo čtení opět zahájeno a přibližně v deset byla vyhlášena dvacetiminutová pauza, během níž se dobře tři čtvrtiny osazenstva zvedlo a šlo na dvorek si zapálit.

Když jsem se vrátil do místnosti já, Honza Krajčirovič už stál připraven na malém stupínku a po chvíli spustil. Uvedl se, vysvětlil nám, jakým způsobem bude ve své četbě postupovat (čili, že začne zprvu komediemi, pak se přesune na tragédie a nakonec, aby se neřeklo, vše uzavře snůškou nahodilých pidibásní) a všem nám vysvětlil, proč stále oddaluje přijetí Nobelovy ceny za literaturu (co by to byl za nositele, kdyby měl plaketu na paneláku, kde bydlí s rodiči?). Krája nás svým plameným projevem, svým entusiasmem zavedl na naprosto jiné autorské čtení. Jako bych najednou seděl v začouzeném podzemním sklípku na tajném setkání jakési radikální politické frakce. Ne, že by byla Honzova tvorba tak těžce politická, to ne, zkrátka však nečím ale vykouzlil pocit nějakého sympatického diskusního kruhu. Jeho tvorba, jeho specifický humor (specifický, ačkoliv Krája nedokáže tak úplně popřít humor, na kterým byl odkojen - jasně v některých chvílích připomíná Svěráka se Smoljakem, jindy Šimka a Grossmana) zapříčinili výbuchy smíchu napříč osazenstvem a ačkoliv zvláště některá jeho politická zamyšlení byla příliš specifická nebo kontroverzní, než aby pobavily celé publikum, byla jeho závěrečná poklona přivítána dlouhým, upřímným potleskem.

Bylo jedenáct, rozjezdy se rozjížděly, pátek se blížil a s ním i páteční povinnosti a bylo už nutno jít. Jak se všichni diváci zvedali a malinkatá čajovna se najednou zdála ještě přeplněnější než prve, nebylo ani čas básníkům a hudebníkům řádně pogratulovat. To tedy činím nyní. Nelitoval jsem.